DovolenÁ 2007
SINGAPORE - BORNEO - JAPONSKO (26. 5. – 14.6. 2007)
Kdyz jsem premyslela, co budu delat ve sve 14ti denni placene dovolene, tak me ani nahodou nenapadlo, ze bych ji mohla stravit v Singaporu a na Borneu s tatkou a Misou. Premyslela jsem, ze bych jela na svatbu kmarada do Indie, ale kdyz jsem dostala nabidku jet s tatulou, tak jsem mela jasne vybrano. Nejak jsme cestu a plan poradne neplanovali a planovali den dopredu a nebo ten samy den. Nakonec se dovolena povedla uzasne. V dalsich odkazech se rozepisu, co jsme tak priblizne delali den po dni. Nelenila jsem a denne si sepsala, co jsme videli, koho jsme potkali a tak.
Shrnuti:
- Odlet ze San Francisca pres Honkonng do Singaporu v sobotu 26. 5. 2007 a prilet 27. 5. 2007 (pred pulnoci, takze skoro uz 28.5.2007 - mistniho casu) .
- 28.5. - 30.5. 2007 SINGAPORE
- 30.5. - 10.6. 2007 BORNEO (Sarawak)
- 11.6. - 14.6. 2007 JAPONSKO
- 14.6. - prilet do San Francisca
SINGAPORE
Sobota, 26. květen 2007
Cesta ze San Francisca do Singaporu
12:40pm odlet ze San Francisca - Annette s holkama me jely vyprovodit na letiste, rozloucily se se mnou a zacal mi dobrodruzny vylet smer Asie. Let do Singaporu jsem si vybrala takovy, abych letela pres Hong Kong. Let ze SF do HKG trval 14 hodin a cestou nam pousteli plno filmu. Ja je stejne nevidela, protoze jsem je bud prospala a nebo si povidala s panem sedicim vedle me. Nastesti jsem tak malinka a sedela jsem u okna, takze se mi krasne spalo. Celou cestu svitilo slunicko a tesne pred Hong Kongem bylo zamraceno a destivo. Z letadla jsem se podivala, jak mesto vypada z vysky a je obrovske s vysokymi baraky. Na letisti jsem mela 2 hodky cas, tak jsem chodila po obchudcich a koupila si par pohledu.
Let z Hong kongu do Singaporu byl taky pohodovy, protoze jsem sedela vedle fajn lidi (kluk z Ameriky a holcina ze Singaporu). Ze zacatku jsme si povidali, ale kdyz zacali poustet film (Tucnaci), tak jsem vytuhla jako mala a probudila se tesne pred pristanim v Singaporu. Vymenili jsme si vsichni tri e-mailove adresy, vyfotili se, rozloucili se a poprali si stastnou cestu.
Do Singaporu jsem priletela par minut pred pulnoci, kde na me cekal tatula s Misou. Nejdriv cekali na druhem terminale, ale meli jsme mobily => domluva byla jednoducha. Z letiste do hotelu se dalo dostat jedine taxikem, protoze mestka hromadna doprava otevirala az rano. Bydleli jsme v hotelu 81 pobliz hlavni ulice. Vsichni tri (ja, tatka a Misa) jsme si s nadsenim povidali az do tri do rana - dloouho jsme se nevideli a zazitku bylo habadej.
Pondělí, 28. květen 2007
Pondeli - Sentosa
Rano jsem se probudila driv nez ostatni, vzala si mapu a sla se projit do ulicek pobliz hotelu. Pocasi bylo dusne a slunecne. Vsude kolem byli same vysoke baraky, nakupni centra a auta jezdily po leve strane. Vsimla jsem si dost kourejich lidi v ulicich. Z Kalifornie jsem si odvykla, protoze lidi s cigaretou moc nepotkavam. To uz musi byt, kdyz nekoho s cigateou potkam. Ulice byly ciste, kolem silnic same palmy, zelen a barevne kvetiny.
Na hotel jsem se vratila pred 12 a vsichni jsme sli spolecne na snidani do Starbucksu a naplanovali jsme si navstivit ostrov SENTOSA. Problem byl jen v tom, ze jsme nevedeli, jak se tam dostat. Cesty vedly pres obchodaky - to jsem jeste nikdy nikde nezazila. V Singaporu to funguje 100%. Kdyz jsme si nevedeli rady, zeptali jsme se pana a on nam ochotne poradil. Radil nam dojit na zastavku c. 10 a vystoupime na zastavce PEARL HARBOR. Znelo to jednoduse, ale jen tak lehce jsme zastavku nenasli. Asi po hodinovem chozeni a bloudeni po obchodacich jsme ji nasli, koupili si u ridice listek a jeli.
Na zastavce Pearl Harbor nebyla konecna zastavka, ale museli jsme najit EXPRES, ktery nas zaveze na ostrov Sentosa. Byli tri cesty, jak se tam dostat - lanovkovou kabinkou, vlackem (=Expres) nebo autobusem. Opet jsme bloudili a nemohli najit Expres. Po nekolika minutovem bloudeni jsme ji uspesne nasli. Koupili jsme si listek, vzali mapu ostrova a jeli.
Na Sentose bylo nadherne - vsude kolem plaz, v mori ostruvky, plno lidi. Jeli jsme bezpltnxm vyhlidkovym budem k predstaveni ruzovych delfinu. Po predstaveni jsme se sli podivat na NEJJIZNEJSI cip Jizni Asie, chvili posedeli a sli dal. Chteli jsme dojit k sose MERLIN (lvicek, na ktereho se dalo vyjit a podivat se na cast Singapore z dalky). Cestou jsme se staveli na predstaveni zviratek (opice, ptaci, had, varani...). Na Merlina jsme nesli, ale zaplatili jsme si SKY TOWN (vysoka vez, ktera vas vyveze nahoru a pak se s vami toci dolu dokola, takze je vyhled na cely Singapore).
Ze Santosy jsme se dostali druhou moznosti a to - lanovkou. Pak jsme jeli metrem na stanici ORCHIDAY STREET, kde jsme si chteli zaridit letenky na Borneo do Kuchingu, ale meli vse uz zavrene. Do hotelu jsme jeli taxikem, protoze jsme byli unaveni. V hotelu jsme nechali veci a vyrazili pesky na veceri do restaurace. Najit restauraci, kde bsme se vsichni tri v pohode najedli bylo nad lidske sily, ale nakonec jsme jednu nasli. ala jsem si rybku s ryzi. Mnam. Po vece jsme zasli na hotel, povidali, ty dva si cetli knizku a sli spinkat.
Úterý, 29. květen 2007
Singaporska ZOO a nocni Safary
Dopoledne jsme s tatkou navstivili cestovni kancelar a zaridili letenku do Kuchingu s hotelem na jednu noc v Holliday Inn. Vratili jsme se do hotelu, vyzvedli Misku a sli se podivat na MALOU INDII (= cast v Singaporu). Mala Indie byla kousek od naseho hotelu. Cestou jsme navstivili jeden chram a sli se podivat i dovnitr- Lide se kolem modlili a uctivali Budhu. Zajimave. Pondělí, 28. květen 2007
Mala Indie byla hlucna, na ulici same obchudky, spina a Indove. Neco jineho nez cisty stred Singaporu.
Dalsi plan byl dojet do ZOO a na nocni Safary - vse v 1 arealu. Podle mapy jsme zjistili, ze potrebujeme najit metro a dal jet busem c. 927. Metro jsme nasli jednodusse - zadne bloudeni jako den predchozi. Mapu si do ruky vzala Misa a ta s ni bla jedna velka kamaradka. ZOO byla na druhe strane Singaporu, takze jsme jeli metrem 30 minut a dalsich 19 zastavek busem. Na autobusovem nasrazi jsme si koupili zvlastni druh ovoce, ktery mel kriklave ruzovou barvicku a chutnalo to jako nesladka jahoda.
Do ZOO jsme dorazili az na 4 pm, ale stale meli 2 hodky cas nez ji zavreli. Nadhernejsi ZOO jsem jeste nikdy nikde nevidela. ZOO je prostorna, vsude sama zelen,maji nadherne upozornovaci cedule, kde co je a hlavne zvirata maji tolik prostoru, ze si pripadaji jako v divocine a ne zavreny v klecich. Kolem byly jezirka a vse se dalo projit, posedet na lavickach. Proste pohodicka. Akorat tam byl tezky a nedychatelny vzduch. Nvstevu ZOO jsme zakoncili veceri (pizza Hawai) a cekali nez nam otevrou nocni Safary. Cekali jsme na Zapad Slunicka a uplnou tmu.
Nocni Safari byla hned vedle ZOO - jiny okruh. Rozhodli jsme se, ze nase nozicky jsou unavene na dalsi chozeni, tak jsme si zaplatili nocni autobusovlacek s pruvodcem. Sedli jsme si hned dopredu a poslouchali pani mluvici uspavajicim hlaskem, jak povida o zviratech. V pulce jsme vystoupili a sli si projit jeden okruh pesky (leopardi trail). Videli jsme par zvirat a hlavne netopyry - ty byli asi nejzajimavejsi. Po mini ture jsme nasedli do dasiho vlacku, kde byl pruvodce chlap a hned to bylo o 100% lepsi - zvucnejsi hlas a zajimavejsi povidani. Dal jsme navstivili nocni show - ukazovali bile tgry, ptaky, skakajici tygry ze skaly na skalu, mysky, hada. Lidi bylo jako maku. Po zkonceni jsme si pockali na autobus, ktery nas dovezl par metru pre hotel. Byla jsem tak unavena, ze jsem v autobuse usnula a snad v polospanku se dostala do hotelu a do sve postylky. Dalsi super den.
Středa, 30. květen 2007
Posledni den v Singaporu a prelet na BORNEO (Sarawak, Kuching)
Ranni ptace dal doskace. Mezitim, kdyz tatula s Misou spali, sla jsem se projit do ulicek - mela jsem v planu navstivit 2 chramy a zajit do internetove kavarny. Kdyz jsem dosla k chramu, zjistila jsem, ze je to ten samy, ktery jsme navstivili predchozi den. Den predem jsme minuli jeden, ktery byl hned vedle prvniho. Nasla jsem internetovou kavarnu, ale byla zavrena, tak jsem posedela v jedne kavarnicce venku a zacalo desne prset. Lilo jako z konve a to do slova a do pismena. Za chvilku mi otevreli internetovou kavarnu a uzila jsem si konecne internetoveho spojeni. Na e-mailu jsem zjistila, ze mi psal Tim (kluk z letadla), ze jeho lod ma zpozdeni a je ubytovany v Singaporu. Napsal mi presny nazev hotelu, cislo pokoje a telefonni cislo a psal mi, ze kdyz budu mit cas a chut, muzu ho navstivit a muzeme nekam zajit. Jenze ja e-mail cetla v den, kdyz jsem odlitala na Borneo. Skoda. Hnedka jsem mu na e-mail odpovedela, ze se omlouvam, ale...
Pred 1pm jsme zabalili kufry a dosli si na jidlo do cinske restaurace a zasli naposled do obchodaku na nakupy. Po te se vratili do hotelu pro kufry a vyrazili metrem na letiste. Singaporske letiste je obrovske, rozlehle, moderni se spoustou kramecku => na letisti jsme byli 3 hoky pred nasim odletem - cas jsem stravila koukanim a chozenim po kramcich.
Let ze Singaporu do Kuchingu (hlavni mesto SARAWAKU na Borneu) trval hodinu. Letusky vypadaly jako zabky - byly cele v zelenym. Na letisti v Kuchingu jsme si zaplatili taxika, ktery nas dovezl do hotelu Holliday Inn. Taxi bylo hoodne levne - tak jako vsechno v Malajsii. V hotelu jsme se ubytovali a zasli si do baru popovidat a posedet nad vybornou sklenkou cerveneho vinka (odruda Merlot and Cabernet Savignon 2001). Celou noc vydatne prselo a k ranu nas vzbudil tipek pivajici pod okny nejake skreky ci modlitby? Zadna prijemna melodie to nebyla.
BORNEO
Čtvrtek, 31. květen 2007
prohlidka mesta KUCHING
Holliday Inn a svedsky styl snidane. Male jsem slabost pro jidlo a desne se prejedla. Myslim, ze slovo prejedla je slabe slovo. Ani radsi nechtejte vedet, co jsem do sveho telicka natlaskala. Jeste vecer byla snidane v mem brisku.
Hotel se nam moc libil a tak jsme si zaridili dalsi dve noci v tom samem, prijemnem a komfortnim hotelu Holliday Inn. Dopoledne jsme vyrazili na obhlidku mesta Kuching. Nase prvni kroky smerovaly po pobrezi reky Sarawak a do zad nas palilo slunicko - opet tezky a nedychatelny vzduch. Co by jsme dali za malou sprsku deste.
O Kuchingu jsme nevedeli vubec nic a tak jsme potrebovali najit nejake informacni centrum nebo nejakou cestovku, kde by nam rekli informace o samotnem meste a o vyletech do okoli. NA jedno informacni centrum jsme narazaili po par metrech. Uvnitr sedel moc prijemny pan, ktery mluvil mimo jine i anglicky, takze domluva byla jednouche. Rekl nam, ze bohuzel se v techto dnech konaji velke oslavy a jsou statni svatky, takze vse bude zavrene a mista na spani budou obsazena turistama. Poradil nam, co v nasledujicich dnech delat, dal nam nejake mapy a zaridil nam pujceni auta na dva dny. V autopujcovne meli posledni auto na pujceni - primo pro nas. S chlapkem z pujcovny jsme se dlomluvili, ze nam auto priveze odpoledne do hotelu. Jak rekl, tak ucinil.
Po navsteve info centra jsme pokracovali dal v poznavani mestecka. Prosli jsme mistni trznici, kde meli vse napytlickovany, vsude banany (mensi, jinaci chut), zeleninu, ovoce, testa, ryby, mistni vyrobky a obleceni. Vse bylo levne - prekvapive levne, ale k jidlu bych si nic nekoupila. V Kuchingu je velke mnozstvi muzeii a tak jsem si prala aspon jedno navstivit. Kvuli me jsme zasli do Kuchingskeho narodniho muzea (rozdelene do 2 budov - stare a nove krislo). V novem kridle byla "jen - expozice o dinosaurech", ale to me nezajimalo. Ve starem kridle byl vstup zdarma a hlavne informace, po kterych jesm touzila znat. V 1. patre byly ukazky ropnych tankeru a tezby ropy pobliz Borne; informace o zveri zijici na Borneu. 2. patro nabizelo ukazky Longhouse (dlouhe domy), lidi (domorodcu - jak ziji, jedi, co delaji, co nosi za obleceni...). Blo desne vedro => nechtelo se nam pokracovat dal v poznavani mesta. Preci jenom tu stravim dalsi dny, tak si neco musime nechat na dalsi den.
Vratili jsme se do hotelu, vzali si plavky a sli si zarelaxovat a zaplavat do hoteloveho venkovniho bazenu. Mezitim nam privezli auto z pujcovny. Po plavani nam vyhladlo, tak jsme zasli do restaurace na jidlo. Objednala jsem si mnamozniho lososa (salmon) s hranolky. Byla to za ty prachy pekne mala porcicka, ale kdyz to clovek jedl pomalu a vychutnaval si kazde sousto, tak to bohate stacilo. Zadne prezirani! Rovnou z jidla jsme sli navstivit internetovou kavarnu a byli happy, ze muzeme byt na internetu.
V noci se opet zatalo a prselo jako z konve. K ranu zpivajici pan neotalel a opet me probudil svymi skřeky.
Pátek, 1. červen 2007
Vylety do okoli Kuchingu s pujcenym autem
Rano, ac se tem dvema moc nechtelo, jsme vstavali brzo, protoze bylo naplanovano vyrazit v 7:30. Chteli jsme stihnout krmeni orangutanu v 9 am. Nakonec jsme vyrazili na 8, ale i tak to stihli na cas. Sice jsme nevedeli kudy presne jet, protoze jsme meli takovou mapu nemapu, kde byli zakresleny jenom ty nejvetsi silnicni tahy. Hlavne se na Borneu jezdi vlevo => pekny nezvyk a cloveka to neustale stahovalo do skarpy. Alespon ja jsem se za volantem bala kolem jedoucich aut pri prave strane. Jo a jeste jedna vec. V Californii pouzivam automat, takze jsem si na radici paku odvykla (brzda, spojka, plyn) a ke vsemu radit levou rukou.
Pred 9 am jsme dorazili do SEMENGGOH ORANGUTAN REHABILITATION CENTRE = krmeni orangutanu. Pri ceste tam jsme videli 4 orangutany na strome nad nasima hlavama, zijici normalne v prirode. Ale uz byli nauceni, ze 2x denne dostavaji jidlo a na lidi si uz taky zvykli. V oblasti, kde jsme byli, jich meli asi neco kolem 12. Oblast nebyla ani moc velka a prosli jsme ji za chvilku. Tresnicka na dorte byla krmeni obrovitanskeho orangutana - na nej jsme se museli jit podivat dovnitr pralesa.
Dale jsme pokracovali navstivit LONG HOUSE (dlouhe domy). Sedli jsme do auta a podle neodborne mapy jsme se nechali orientovat. Kdyz uz jsme si mysleli, ze jsme ztraceni, zeptali jsme se kolemjdouciho pana, kudy vede cesta a odpovedel nam, ze jsme na miste. Intuice opet fungovala. V Sarawaku maji nekolik mist s Longhouse a mi navstivili jen jedny se jmenem KAMPUNG BENUK. Dlouhych domu jsme prosli jen par. Vsude se lidi pripravovali a zdobyli sve chyse na vecerni oslavu (tancovani, zpev, hody...). Byla jsem zvedava a zasla jsem se podivat, jak to vypada v dlohych domech uvnitr. Byla jsem prekvapena vybavenim. Uvnitr meli televizi, DVD, vse nazdobene, obrazky Jezise a svatych. Lidi chodili normalne moderne obleceni v dzinach na to v jakem stavu dlouhe domy vypadali. Si myslim, ze kdyz prijde velky dest, museji mit uvnitr mokro.
Dalsi plan byl mrknout na ne moc zname vodopady, co nam pan v infocentru poradil a zakreslil je jen tak ledabyle do mapy.Nevedeli jsme ani jmeno a lidi se ptali, kde najdeme vodopady. Vzdy nas nejakym smerem poslali a my se podle nich orientovali netusici kam jedeme. Krajina byla uzasna - vsude sama zelen, bananovniky, zalesnene kopce a pohori. U jednoho bananovniku jsme se zastavili a tatula par bananu natrhal. Byli sice zeleny, nedaly se jist, ale par dnu jsme je nechaly uzrat apak byly moc chutny. Par mil jsme najezdili nez dojeli do vesnice, kde nam poradili cestu kudy k vodopadum. K vodopadum jsme sli asi 20 minnut prijemnym lesikem, kde byli palmy, banany a prijemne pralesni zvuky. Cestou jsme potkali par lidi, co se vraceli z koupele. Tatka si pod vodopadem taky zaplaval. Ja jsem si smocila jen nozky a to mi bohate stacilo.
Po vodopadech jsme jeli na krokodyli farmu (JONG´S CROCODILE FARM AND ZOO). Vedeli jsme, ze od 3 pm je krmeni krokodylu. Nemohli jsme se poradne zorientovat, ale stale jsme jeli a jeli. Cesta prisla neskutecne dlouha - asi hodinka, ale nakonec jsme vcas pred treti dorazili na Krokodyli farmu. Farma je obrovska a je to spojeny jeste s dalsimi zviraty (neco jako ZOO). Tolik krokodylu najednou jsem jeste nevidela. Krmeni bylo v takovem spinavem rybniku, kam krokodylum hazeli ryby a na spagat jim dali oskubanou slepici a oni se pro ni vytahli z vody (jak kdyz slapete vodu a chcete se dostat hodne vysoko). Po farme jsme se prosli, podivali na nekolik druhu krokodylu a stravili tam neco kolem hodinky.
Byli jsme unaveni ze slunicka, z vedra a z hladu, tak jsme rozhodli, ze se vratime zpet do 28km vzdaleneho Kuchingu. Zasli jsme hnedka na jidlo. Nasli jsme super kureci befet, kde zaplatite pri vstupu urcitou sumu penez (vsichni stejne) a snite a vypijete, co hrdlo raci. P veceri jsme si zasli jeste na hodku do hoteloveho bazenu zaplavat a vecer na pokoji naplanovali dalsi den.
2. 6. Sobota
Baleni kufru z Holliday Inn a myslenka, ze prespime dalsi noci v NP BAKO, ale...
Probudila jsem se brzo, zasla si na snidani a nelenila a sla se projit po KUCHINGU. Chtela jsem dojit k velke kocici sose („Cat statue“). Nejdřív jsem dosla k jinému kocicimu slpupu s domněnkou, ze je to ono. Od sousoší jsem pokracovala zpet k hotelu a pak po nabrezi jako den předtím. Ted jsem dosla trochu dal. Byl statni svatek, takze dost obchudku bylo zavřených. Jen nektere jidelny a restaurace praskaly ve svech a lidma se to jenom hemzilo. Ale po ranu jist nudle? Bleeee. Cestou me napadlo, ze to sousoší, co jsem videůa nebyla „CAT STATUE“ a znovu se vydala skrz Kuching. Tentokrát jsem byla uspesnejsi a kocici sochu s jednou bilou kockou nasla. Cestou do hotelu jsem to vzala přes par otevřených obchudku a nakoupila nejake upominkove predmety.
V 10 jsem dorazila na pokoj, zabalila si všechny věci a se vsema nasema zavazadlama jsme vyrazili pujcenym autem směr SANTUBONG (= poloostrov vedle poloostrova Bako). Chvilku jsem si zkusila ridit auto s radici pakou a hlavne po leve strane. Hukot. Cestou byli vysoke, zalesnene hory, vsude same palmy. Dneska jsme neprojizdeli oblasti, kde by rostlo tolik bananu jako tomu bylo předchozí den.
Dorazili jsme do CULTURAL VILLAGE. Bylo to něco, co me lakalo, protože uvnitř se nachazelo bydleni drivejsich domorodcu, s ukazkou domorodcu (obleceni v krojich, ukazali tanceni, obidek… ). Jenze – vstupne bylo dost drahe a pro dospělého člověka to bylo 60 RM. Zeptali jsme se rovnou na ubytovani a bylo by to 170 RM za osobu za 2 dny a 1 noc se snidani, obedem, veceri a 2. veceri. Spali bysme ve 3 pokojich v 1 Longhouse a program by nam delali „domorodci“. No, ale nakonec ze spolecne debaty z toho seslo – jidlo, moc drahe.
Další plan? Zajit do prilehleho hotelu Holliday Inn. Bylo desny vedro a teklo z nas jak nevim co. Hotel vypadal noblesne a kolem byla nádherná plaz s vyhledem na hory a vzdalene kopce. Bohužel byl hotel pro dnesni a další noc obsazeny. Takze jsme opet nepochodili.
Dal jsme se rozhodli dojet do NP BAKO, kde zkusime stesti a nekde přespíme. Když jsme se ptali pana na recepci, řekl nam to same: „ So Sorry, everything is occupated!“ Alespoň jsme se ho zeptali pro další dny, jak to tam chodi, co s jidlem, kde ziskame rezervaci a tak. Nezbyvalo nam nic jiného nez se opet posadit do rozpáleného auta a vyrazit do Kuchingu do naseho znameho hotelu Holliday Inn. To jsme ale nevedeli, ze i tento hotel je plny. Sli jsme zkusit stesti do dalších hotelu kolem, ale vsude nam nabizeli jednoluzak a nebo desne predrazeny. No, co ted? Nasli jsme jeden akovy hotel nehotel se jmenem „GOODWOOD INN“ Hotel vypadal pekne usmudlane, po stenach leuli jesterky, ale obsluha (majitel s manzelkou) byli moc prijemni, dali nam rady nad zlato a hlavne ubytovani blo extremne levne. Auto jsme nechali na parkovišti Holliday Inn a panovi z pujcovny zavolali, at si pro nej sjede.
Byli jsme hladovi a tak si zasli do naseho znameho Kuřecího bufetu, kde si nacpali bachory. Vecer jsme zasli do internetove kavarny, kde jsem se spojila s kamaradama přes skype. Noc byla dlouha – zima, teplo, zima, teplo. Spala jsem na přistýlce na zemi a bylo to tak mekke, ze me bolely rano zada.
3.6. nedele
S pruvodcem navsteva 2 jeskyni - WIND CAVE, FAIRY CAVE
Opet jsem nemohla dospat – kdo by taky dospaval na tak desne posteli. Na 8 am jsem vyrazila na pobrezi reky a zjistila, ze infocentrum je v nedeli a ve statni svatky zavrene. Chvilku jsem posedela na lavicce a premyslela o vsem moznym. Když jsem se vracela na hotel, abych zbytku vypravy rekla, ze v infocentru mají zavreno, tak jsem sla kolem „otevrene cestovou – „BORNEO FAIRYLAND“. Vesla jsem dovnitř a pana se zeptala, zda mají otevreno. Odpovedel, ze ano a co potrebuji. Hned jsem se s nim dala do reci a sdelila mu naší situaci. Situace byla takova, ze jsme nemeli na dnesni den zadny plan a něco jsme chteli videt. Ostala jsem papir s vylety, které podnikaji a jednu fajn brozurku s jeho telefonním cislem. Nemohla jsem nic zariit bz zbytku vypravy, tak jsem se s nim domluvila, ze zajdu na hotel, vyzvednu tatulu a zajdeme za nim. Dosla jsem na pokoj a vse vysvetlila a dohodli jsme se na jednodenním vylete do JESKYNI. Zasli jsme za panem do cestovky a objednali si 4hodinovy vylet do jeskyni – WIND CAVE, FAIRY CAVE. Ještě jsme se optali na nejake informace tykající se NP BAKO a Sabahu. Vse nam s radosti sdelil. Ještě, aby ne, ze? Pak jsme zasli na snidani do cinské koblizkarny a cestou na hotel to vzali skrz obchudky.
V 1pm jsme vyrazeli na prohlidku jeskyni. Cekal nas jiny starsi, moc mily pan s venem (= auto asi pro 7 lidi). Jeskyne byli od Kuchingu vzdalene 35 km.
První jsme navštívili WIND CAVE. Obvykle byva v jeskyní vetrno => od toho ten nazev Wind cave (= vetrna jeskyne), ale dnes blo sice pod mrakem ale totální bezvetri a dusno. Pan nas provedl docela velkou oblasti v jeskyni a při tom nam povial a povidal – delal nam průvodce.
Druha jeskyne FAIRY CAVE byla od te první vzdalena 7km. Krajina kolem byla hornata, zalesnena a moc pekna. Když jsme prijizdeli k jeskyni, tak nam pam povidal 2 pribehy, proc se jeskyne jmenuje, tak jak se jmenuje. Do jeskyne vedli strme schody – drive byly uzke, strme a nebezúecne. Dnes je tomu jinak. Po prichodu nas cekal pohadkovy vyhled se zeleni, schody, stalagnity, stalagnáty, stalagmity… Nikdy jsem nevidela takovy druh jeskyne. Prosli jsme ji na druhou stranu, vylezli ven, osadili se a povidali si s panem o zivote – zajimava komunikace. Odvezl nas primo pred hotel a opravdu vylet trval 4 hodky a ani o minutu min ci vic.
Na veceri jsem si s Myskou zasla do znameho kuřecího bufetu a tatula si zasel na nejakou super rybku. Všichni jsme se sesli vecer na pokoji v super spinavem hotelu a na 10 usnuli jako batolatka. Jenze noc byla pro me rusna, jelikoz mi nesedla vecere a trpela jsem jako blazen – zase zlucnik!
4. 6. Pondělí
dopoledni smejdeni po kramcich v Kuchingu a transfer do NP BAKO
Celou noc jsem nespala a rano ten samy stav pokracoval – bolest! Z pelechu jsem se vyhrabala az na 9am a sli jsme rovnou do cestovou, kde nam rekli, ze nam zamluvili ubytovani v NP BAKO – juchu =>konecne se tam dostaneme. Poptali jsme se ještě na další informace – vylety do Longhouse, jiné jeskyne atd. Pak jsme zasli na snidani do zname asijske koblizkarny, ale dnes jsme si dalal jen horky caj. Asi vite proc, ze? Cestou na hotel jsme opet prosli mistnima kramkama a rovnou se zeptali taxikare kolik si uctuje za cestu do NP Bako. Řekl, ze jen 30 RM, tak jsme se s nim hned domluvili at nas v 1 vyzvedne na hotelu. Na hotelu jsme ještě relaxovali a někdo se stále svijel v kreci bolesti.
V 1 nas vyzvedl taxik a ve 2 jsme byli na zacatku NP Bako. Nasedli jsme na lodicku s motorem,, která nas odvezla za 9RM na osobu k chajdam. Na recepci jsme si vyzvedli klice, ubytovali se, sedli si na verandu a kochali se nádherným pohledem na krajinu kolem. V tom k naší chajde prislo hejno opic, vlastni prasata a varan. Zviratka vsude kolem.
Odpoledne jsme se sli projit na plaz, ale voda byla desne tepla, takze ani neosvezila. Po vraceni z plaze nas prisla navštívit opice zlodejka – skocila na strechu, otevrela si okno a somrovala na me posteli. Ocela jsem se ji bala, ale nic nam nevzala – tatula ji vcas vyhnal.
Na 5pm jsme si naplanovali 3hodinovy okruh. No, docela pozde, nemyslite? Jenze bylo bylo desne vedro, unava se kumulovala a hlavne mi bylo stále zle. Nakonec jsme vyrazili na obchuzku v 5:30. Pln byl takovy dojit na malou a krasnou plazivou skrz deštný prales. Nastesti nas v kempu odchytil bezzub kluky, co tu pracoval a vysvětlil nam, ze je uz pozde a jestli chceme videt mistni zviratka zijici pobliz domecku. Ukazal nam zeleneho hada na strome, opice a zvire uchycene na strome a mělo tu samou barvu jako strom. Pak nam sel ukazat mangrovy a rikal nam, ze kolem 18:40 bude Zapad Slunce a at si na nej počkáme. Stoji pry za to. Ještě se s nami domluvil, ze nas vezme na nocni obchuzku pralesa – ještě s dalšími 3 lidma. Chteli jsme jit, ale unava a bolest byla silnejsi. Na veceri jsme zasli do mistni kantyny, ale nejedla jsem – jen pila a pritom jsem pozorovala prekrasny cerveny Zapad Slunce. Jelikoz bylo tolik cervene barvy na obloze, poukazovalo to na to, ze nahore je hodne vody a bude prset. A taky ze jo. Celou noc lilo jako z konve.
5.6. utery
Dobrodruzny vylet za deste v destnym pralese - uz vime, proc se mu rika DESTNY PRALES :-)
Rano stále prselo, ale nastesti prestalo v 8am. Na 9 am jsme zasli na snidani a zamluvit si ještě další 2 noci v te same chajde, ale uz jen s 1 pokojem. Šetřili jsme peníze, protože jsme jich moc nemeli – nemeli jsme kes! V 9:30 jsme vyrazili na vylet, ale zacalo nam znova prset. V planu byl cerveny okruh (LINTANG – 5,25km = 3,5 hodiny), ale jelikoz v noci a rano prselo, rekli jsme si, ze by stalo za to videt vodopady TAJOR WATERFALL a pak dojit k plazi T. TAJOR. Na malou chvilinku prestalo prset, tak jsme vytahli fotaky a fotili masozrave kytky. Jenze pak se rozpršelo docela solidne, takze jsem rotaček zandala a uz ho cely den nevyndala. Bala jsem se, ze si ho znicim. Ono jak lilo a videla jsem, jak se nam vali voda pod nohama na normální turisticke ceste, tak se mi chtelo uz obratit, protože jsem se zacala strachovat. Jen tak jsem navrhla, zda by nebylo dobře to otocit, ale bylo mi odpovezeno, co by sme delali na pokoji? No nic, pokracovalo se dal. Nejdřív jsem se vode vyhybala – nechtela jsem mit mokre boty. Ale později? Hehe. Proste jsem zahucela do jedne hluboke kaluze a botky byly v cuku letu mokre. Dosli jsme konecne k vodopádům a přes reku videli plechovou boudu – něco jako odpočívadlo. Presli jsme reku a na chvili se schovali v plechove boude a udelalai si poradek v batohu. Franta mel s sebou pasy, letenky, tak je musel dukladne uschovat. Chtel v boude pokracovat dokud nepřestane – haha. Jenze nez jsme se rozkoukali a vse pourovnali, tak voda stoupla natolik, ze uz reku NESLO prejit ci nějakým zpusobem prebrodit! Co ted? Byla jsem docela nastvana a myslela si svy. Zkusili jsme jit par metru proti proudu k vodopádům, jestli to nebude schudnejsi nekde prejit potok (ale dnes to byla divoka reka) a bohužel bez uspechu. Voda se valila vsude a to jsem museli prebrodit jeden pritok a plahočit se mezi palmami s bodaky. Gert.
Ted nas cekalo další rozhodnuti. Co tedy podnikneme? Stále prselo a my byli maximálně promoceny. Sli jsme zpet k „odpočívadlu“, ale uz nebylo mozny ani prejit pritok, který jsme předtím v pohode prebrodili. Museli jsme jit pralesem dal a dal. Tatka razil cestu – jediny chlap, ale nejak mu chybela maceta. Palmy se do nas zakusovali – jak ja je ted nesnasim. Nastesti se nam podarilo prebrodit potok vys v pralese a mohli jsme uspesne pokracovat dal. Misa si myslela, ze na tule cestnavazuje nejaka jina a… mela pravdu (:o) Podle ukazatele jsme zjistili, ze musime pokracovat po modre, pak modrobile, modrozlute az nakonec narazime na znamy cerveny okruh. Modra vedla do kopce (téměř na nejvyssi vrchol NP Bako). Cestou jsme se brodili blatem, pralesem, vodou. Stále vznikali nove a nove potuckky. Ono jak prselo celou noc a den, tak podlozi vodu uz nepobiralo a tekla skrz prales rovnou do oceanu..
Cekalo nas další rozcestí – modrobila cesta – jenze uz neslo jit ani po ceste. Přes cestu teklo tolik vody, ze z potoku se stala regulérní divoka reka, která nesla prebrodit. Museli jsme se kousek vratit a tam uz to bylo trochu schudnejsi. Přes reku byla sikma klada, na kterou jsme si sedli a po zadku se ji snazili překonat. Batůžky sli dopředu, aby se nam do nich nenalila voda. Pak jsme pokracovali neznacenou cestou skrz prales. Slo s pomalu a peclive jsme vybirali cestu, protože blbe pichlave palmy byli naprosto vsude! Nakonec jsme dorazili na znacenou cestu – to byla uleva. Pokracovali jsme k Červenému okruhu, kde potkali 2 lidi z kempu. Rekli nam, ze cesta do kempu uz je v pohode Juchu!!! Zachráněni! Pak uz jsem se sourala promocena, nastvana, ale stastnam ze nezustaneme v pralese přes noc. Ted uz vime, proc se deštnému pralesu říká DESTNY PRALES.
Do chajdy jsme dorazili ve 4:30pm a na 6 pm zasli na vececri. Nejdřív jsem nechtela jist, ale po tak narovnej dni preci potrebuji energii, ze? Dala jsme si kary ryzi, ale… opet mi nesedla a tlacila me v brisku. Auau.
Vecer jsem si cetla knizku, poslouchala muziku a v noci opet nemohla zamhourit ocka. Byla jsem vzhuru od 1:35 do 4:30. Pak se mi na chvilku opet podarilo usnout, ale co to je za spanek, ze? Asi me něco vnitrne trapilo!
9:30 směr TAJOR (cerveno-bila trasa) – 2,5 km
BUKIT KERUING (modra trasa) – 2,25 km
TELOK DELIMA (modro-bílá trasa) – 0,25 km
ULU SERAIT (žluto-modrá trasa) – 2,75 km
Okruh LINTANG (cervena trasa) – 2,5 km
4:30 pm – cíl
CELKEM => 10,25 km = 7 hodin
6.6. streda
Relax na plazi - romanticka plaz s krasnym okolim
Tak jako každý den i ten dnesni jsem se vzbudila na 7 a byla jak zmlaceny pes (nevyspala z noci). Sla jsem se na chvili projit na plaz u kempu a udelala par fotek skal u vody. Na 9:30 jsme si zasli na snidani. Mela jsem desnou chu na čokoládu – uz mi chybel alkaloid theobromin, obsazeny v cokolade, tak jsem si koupila „cokoladove“ susenky. Jenze tyhle radobycokoladove susenky kolem susenky jenom letely a ke vsemu byl uvnitř pekne hnusny krem.
Dnesni den jsme se museli prestehovat do 1 pokoje a vratit klic od druhého. Nastehovaly jsme se s Misou do Frantovo pokoje.
Na 10 jsme vyrazili na plaz po zlute stezce. Misa mela peknou krizovou, byla nastvana a pro zmenu nebylo zle me, ale Misce. Pekne jsme si to stridali – denne někdo jiny. Hehe. Na jednom rozcestí jsme se rozhodli jit k jedne kratsi plazi, ale nebyla to plaz ke které se dalo sejit. Mohli jste na ni kokat jen z vysky a na plazi se vyskytovaly dlouhonosate opice. Rozhodli jsme se, ze pujdeme dal po zlute na druhou plaz. Plaz byla nádherná s teplou vodou. Převlíkla jsem se do plavek a skocila do Jižního Finského more a pak sedela, lezela a relaxovala na plazi ve stinu. Franta se coural po okoli a když prisel z more, prinesl novinku, ze tam je 7 dalsich Cechu, co tu jsou od cestovky. Na 4pm jsme se rozhodli, vrtit se nazpět do chajdy.
U vstupu na „trail“ jsme potkali 2 mlade kluky (Nemec, Fin), co si to mirili taky na plaz, ale u z bylo pomerne pozde. Ten jeden mel na sobe obycejne plazove boty (zabky), tak se otal, zda tam dojde. Rekla jsem mu, ze jo, ale at je opatrny. Hehe.
Když sjem se vracela k naší chajde, videla jednu opici na nasem vekovnim stole a cely houf opic cekající před barakem. Co se to deje? Opice corkarky nam vlezly do pooje a ukradly mi drazsi cornflakesy, mleko, jogurt, vyházely odpadkovy kos! Mrchy jedny.
Dala jsem si sprsku a vydala se na veceri. Dnes jsme si dala meruňkový jogurt s vlockama a trochu bile obycejne ryze. Dnes uz zadne kary! Na veceri dosli i kluci, jak jsme je potkali u vstupu do parku. Stastěne se vratili z koupani na plazi. Sedli si knam, tak jsme si něco koelm hodky povidali. Stocila se rec na další den, jaky pujdeme vylet. Rekla jsem jim o svém planu, dojit az na druhou stranu NP BAKO. Muj napad se jim libil a rikali, ze pujdou radi se mnou. Dali jsme si sraz mezi 7-7:30 v kantyne na snidani a ze pujdeme spolecne.
Na 9 jsem zalezla do pelechu a usnula jak mala. Jenze zbytek tymu nemohl spat – cetli si a pak si sli povidat ven a to uz se docela blbe spalo. I kyz na jednu stranu jsem byla rada, ze zitrejsi turu nepujdu sama. Haha.
7.6. čtvrtek
Dalsi dobrodruzny vylet v pralese - cesta skrz cely NP BAKO az k TELOK LIMAU
Vstávala jsem v 6:50 kvůli mému naplánovanému celodennímu výletu, ale abych Vám pravdu řekla, nikam se mi nechtělo => únava! Na 7:10 jsem vrazila na snídani – posnídala jsem jogurt s vločkami a čaj s mlékem. Na cestu jsem si koupila sušenky a další 1,5 litru vody. Kluci, jak večer předtím slibovali, nedorazili, tak jsem vyrazila sama. Na jednu stranu jsem si myslela, že nedorazí, ale přeci jenom jsem tak trošku doufala, že dorazí. Stejně jsem se den předtím rozhodla, že na východní část NP půjdu sama, tak co! Vyrazila jsem v 7:35. Bylo příjemně, sluníško svítilo a bylo pár mraků. Poprvé jsem si na cesty vzala svůj sporttester, abych věděla, jak mé tělo pracuje v zátěžové situaci v deštném pralese a jak mi bude pracovat srdce, kolik spálím kalorií a tak všechny indikátory kolem.
Vyrazila jsem na cestu plná energie a docela jsem začátek přepískla a hnala. Cestou jsem se začala obávat počasí, protože se na obloze začali kabonět mraky a bylo oblačno. Hlavne at neprší! Cestu jsem si naplánovala tak, že po 4,5 hodiny – maximálně po 5ti hodinách se musím chtě nechtě otočit, abych se včas stihla vrátit do kempu (před Západem Slunce). Nějak mi bylo cestou vedro, , potila se a stále pila vodu z batůžku (z hadicky). Nějak mě nenapadlo, že budu potřebovat mnohem víc vody než mám.
K ukazatelům na Telok LIMAN jsem se dostala o 2 hodiny dřív a myslela si, že ukazatel tvrdící, že k cíli to je 4 hoďky a 45 minut je blbost a že se tam dostanu dřív. Šla jsem stále svižným krokem, cestou se stavila podívat se na jednu pláž, kde jsem ještě nebyla, takže jsem si to o trošku prodloužila. Cesta po červenomodrém značení mi přišlo nekonečné a stále stejné. Nikdo nikde! Byli to pěkné krpály a zase sestupy dolu a cesta byla opravdu DLOUHÁÁÁ se samými pichlavými palmami, sucho, voda, potůčky, vyhýbáni nástrah pralesa, našlapovat opatrně a tak dál. Stejně jsem se párkrát napíchla na osten od palmy. Jedno se mi dokonce zarazil do hlavy, tak se mi hned honily hlavou černé myšlenky, ale nakonec dobrý. Boty jsem měla zpočátku suché, ale cestou jsem párkrát šlápla do vodičky a ke konci dokonce bláto nebláto a už mi bylo jedno, zda jsou mokré či suché.
Po třech hodinách chůze (po hodce po hlavním červeno-modrém značení), jsem si říkala, že cesta je stále stejná a už mi nepřipadala tak kouzelná jako ze začátku. Chtěla jsem se otočit, ale nedalo mi to a řekla si, že půjdu až do 4 hodin chůze a když nedojdu do cíle, tak pak se otočím a půjdu nazpět.
Jednou to bylo takové divné, že se mi cesta ztratila dohledu a já nevěděla kudy pokračovat. Na jedné straně byly palmy a na druhé straně potok s kameny a kapradím a přesličkami. Snažila jsem se jít přes řeku, ale nešlo to. Řekla jsem si, že tudy cesta nemůže vést, když člověk nevidí, kam šlape. Rozhodla jsem se jít druhou cestou kolem palem, ale to byla úplná divočina! Nevěděla jsem kudy kam a řekla si, že je teď ten správný čas se otočit a jít na zpět. Otočila jsem se a po pár krocích chůze směr kemp mi to nedalo a znovu jsem šla prozkoumat trasu vedoucí přes vodu s kapradím a BINGO. Značka spatřena = nalezena cesta.
Po 3 hodinách cesty jsem si dala 1. svačinu – horalku. Vůbec jsem neměla chuť a jedla jen kvůli energii., protože jsem se občas cítila dost vyčerpaná. Musela jsem dokonce i začít šetřit vodou, protože mi začala docházet. S vodou se nedalo moc šetřit – byla jsem opravdu žíznivá. Polévala jsem se i s vodou z potůčku – osvěžující. Byla jsem tak zpocená jako ještě nikdy v životě. Všechno oblečení, co jsme měla na sobě jsem ždímala a teklo z toho dost vody. Po sejití kopce dolu jsem si vždy myslela, že už musím být u konce a houbelec.
Po 4:30 hodinách chůze pralesem přišel čas na otočení se a jít zpět do kempu. Sice jsem nedošla až k vysněnému cíli, ale musela jsem se chtě nechtě otočit! Začala jsem mít pěkně blbý pocit, bez vody (došla), sama, unavená, vyčerpaná, tlačil mě čas a hlavně jsem se dostala opět do místa, že jsem nevěděla kudy kam. Jenže ta představa, že jít tolik hodin tou samou cestou jako doposud – nahoru dolu, tak se mi svíral žaludek a chtělo se mi bulet. Hlavně nepropadat panice! Sama sis to naplánovala, tak si t musím vyžrat a hlavně se včas vrátit. Přeci jsem to slíbila Frantovi, že se vrátím do Západu Slunce! Byla jsem opravdu děsně vyčerpaná, srdce mi bušilo přes 190 tepů za minutu a z těch krpálů nahoru a dolu jsem byla hotová! Hlavně, když jsem scházela z jednoho kopce, tak mi podklouzly nohy a rukama se opřela do stran, takže jsem se opět odřela a poškrábala! Ale nic víc se mi nestalo.
Jak si tak jdu cestou zpět, vyčerpaná a na druhou stranu šťastná, že jsem si dokázala říct: „STOP“ a otočit se, tak slyším dupot a z poza skalky vyskočil klučina z Finska (přesně ten samý, s kterým jsem se domlouvala, že půjdeme společně). Vypadal taky pěkně zdrceně a v ruce držel mapu. Padla jsem před ním na zem a říkám mu, že jsem do konce nedošla, že už jdu 45minut od místa, ke jsme se otočila a cíl v nedohlednu. Tvrdil mi, že jsem musela být hodně blízko. Taky jsem mu řekla, že nemám dostatek vody, že už jsem musela pít vodu z potoku. Nabídl se a dal mi trochu své a nabídl mi rozinky. V životě jsem je nejedla a teď jak mi chutnali a dodali mi plno energie. Takže odedneška je už jím a je to mnamka. Bavili jsme se spolu asi 10 minut, ukazovali si mapu, kde tak asi můžeme být. Nakonec jsem se rozhodla, že budu do cíle pokračovat s ním => jít dalších 4 minut – ne-li víc tou samou příšernou cestou jako doposud. POMOC! Ale ve dvou to je přeci jenom bezpečnější a člověk si nepřipadá tak sám a opuštěně.
Takže jsme pokračovali do vysněného cíle společně. Zezačátku jsme si povídali, ale pak nám došli síly a jen šli a šli v očích tak trošku zoufalství, co jsme si to vymysleli. No, spíš, co JÁ jsem si to vymyslela! Fin (nepamatuji si jeho jméno) si myslel, že na pláži bude nějaká loď, která nás doveze do kempu. Střídali jsme se ve vedení – chvíli jsem šla první já a a pak on. Šli jsme pomalu a byla jsem překvapená, jak kluk ťape tak pomalu.Často jsme stavěli na pití, na rozinky a prostě na odpočinek. Musela jsem ho popohánět, protože by odpočíval pořad a já nemůžu mít tolik odpočinku, protože mě to vyčerpá mnohem víc než neodpočívat vůbec. Občas před prudkým kopce nahoru jsme zastavili a podívali se na sebe a v obou očí (2 pár očí) byl vidět pocit zoufalství!
Po asi 2 hodinách jsme došli k rozcestníku, kde jsme se mohli rozhodnout k jaké pláži půjdeme. Bud T. LIMAU nebo T. KRUNIN TRAIL. Rozhodli jsme se, ze půjdeme k T. LIMA, že to je sice dál, ale je tam větší možnost chytit loď (jsme si naivně mysleli).
Měla jsem s sebou mobil, ale celou cestu nebyl signál. Nevím, co mě napadlo, ale podívala jsem se na mobil a byl signál. Očička se mi rozjasnily´, jak malému klukovi. Napsal jsem taťkovi zprávu, že se nestihnu vrátit do kempu před Západem Slunce, že tam jsem s Finem a dojdeme za pár minut na pláž T. Limau a že nevíme, zda seženeme nějakou loď, tak jestli by nemohl najmout loď a dojet pro nás. Zpráva 2x nešla odeslat, ale do třetice se odeslala. To mi ale spadl kámen ze srdce. Tajně jsem doufala, že teď už jsme zachráněni. I když jsem věděla, jak je to špatné se signálem v kempu a poblíž.
Občerstvili jsem se, udělala jsem fotku Fina s ukazatelem a pokračovali jsme na naší vysněnou pláž. Na pláž nám to trvalo jenom 30 minut. Cestou k pláži jsme si nebyli vůbec jistí, jestli k ní bude přístup. Aby to nebyl jen vyhlídkový bod na pláž, tak jak to občas v NP BAKO bývá.
Při pohledu na pláž a znějící mořské vlny v uších se mi OPRAVDU ulevilo. Ale jenom na chvilku. A proč? Pláž sice vypadala kouzelně a romanticky, ALE nikdo tam nebyl – ani člověk ani loďka. Svlékli jsme se a skočili do moře = super pocit. Pak jsme si lehli na písek do stínu vedle útesů a relaxovali. Voda se rychle zvedala a my se museli posunovat směr k pevnině. Chudák Fin dostával křeče do lýtka a válel se na pláži jako mrzák. Byl na tom mnohem hůř než-li já. Hehe.
Jak si tak ležím, tak jsem slyšela přijíždějící loď. Vstala jsem a začala mávat. Ke mně se pak přidal Fin. Už vypadalo, že se loď obraci a směřuje k nám, ale..NE! Ještě chvilku jsme na loď mávali, ale beznadějně. Mířila pryč. Zase jsme si lehli a vyčkávali další loď. Byl to zvláštní pocit. Připadala jsem si jako 2 trosečníci, doufající, že nám někdo pomůže. Slyšela jsem další loď. Vstala jsem, šla do moře a začala jsem mávat.. Loď přijela blíž – první úspěch! Fin taky vstal a šel víc do moře směr k loďce. Chvíli s nimi komunikoval a pak mi přišel říct, že to jsou jenom rybáři a nemají dostatek paliva, takže nás nikam odvézt nemohou! Takže zase nic. Pak jsme viděli parník, ale ten byl daleko a bez šance. Zase jsme si lehli na pláž a vyčkávali. Voda se stále zvedala a my s ní – začínal byl příliv. Pak jsem zase viděla jednu loď, mávám, loď přijíždí k nám, Fin se zvedá a směřuje k moři – lidi na lodi to zjistí a otáčí se pryč. Byli to asi nějací hňupové, co viděli samotnou holku a hned si něco mysleli. Grr. Opět zalehnout, relax a vyčkávat na loď. Stále jsem si říkala, že nás Franta přeci zachrání – poslala jsme mu sms.
Další loď, mávám, loď přijíždí blíž k nám, Fin se zvedá a jde to domluvit. Pak na mě vola ať vezmu věci, že to je sice rybář bez paliva, ale hodí nás na ostrov, kde je alespoň voda a lepší přístup. Byla jsem ráda a stále jsem doufala, že ho ukecáme, aby nás odvezl. Zkoušela jsem všechny fígle, ale nic nezabíralo. Říkal, že by nás rád odvezl, ale nedojel by zpět do Kuchingu.Odvezl nás na ostrov PULAU LAKEI, kde byli nějaké chajdy, podobné těm naším, kde jsme spali v NP BAKO. Patřilo to také správě NP Bako. Rybář se nám smál, že nám nezbývá teď večer nic jiného než přespat na ostrově a že spolu můžeme strávit pěknou společnou noc. No, děkuji, ale to mě opravdu nelákalo. U Fina jsem si nikdy nebyla jista, jestli to není třeba nějaký masový vrah – hehe. Hlavou se Vám pak honí spousta myšlenek. On tak prostě vypadal. Rybářovi jsem říkala, že tam nemůžu spát, protože nemám suché oblečení, vše mám propocené a je mi zima. Na to mi odpověděl, že mi půjčí svou mikinu a že nám udělá večeři – rybu, co chytil s rýží. No a další den prý jezdí lodě NP, tak se v pohodě dostaneme do našeho kempu. Pak mi přišla sms od tnuli, že až přijde do kempu, najme si loď a přijede pro nás. Sláva!!! V 6:30 jsme slyšeli zvláštní zvuk řítící se po moři směr k nám. Ano, ano – byl to TATULA. JUCHU. Zachrana!!!
Nasedli jsme do člunu a člun s námi jel asi 45 minut. Cestou jsem mohla vidět, co vše jsme s Finem prošli. Byla to teda pěkná štreka v tom dusném počasí. No, ono nemuselo být ani dusno a i tak to stačilo. Hehe.
Po 7 jsme dorazili do chajdy a cestou zažili Západ Slunce – to ale byla romantika! Pak jsem vyprávěla zážitky taťulovi a Míše a pak se vydali na večeři do kiosku. Snědla jsem celý balík sušenek, co jsem celý den nosila na zádech v batůžku a ani se jich na cestě nedotkla. Teď jak mi chutnali – MNAM. Po večeři jsme zašli na chajdu a byla jsem TAK unavená, že jsem na 9 vytuhla. Věděla jsem, že Fin s kluky bude v kantýně – chtěl Frantu pozvat na pivo, za to, že nás vyzvedl, ale nedočkal se. Lákalo mě tam jít, ale únava byla silnější. Hlavně jsme další den balily saky paky a směřovali zpět do Kuchingu.
8.6. pátek
Posledni ranni prochazka v NP a transfer zpet do Kuchingu
Vstala jsem na 7:15, nasnídala se a naposledy zašla na procházku do pralesa. Našla jsem si jen takový mírný výstup na jednu skalku (T. PAKU), odkud byl super výhled na celý kemp s mořem. Cesta trvala jenom 30 minut nahoru. Cestou mě pěkně žrali komáři, protože jsem se ničím nenastříkala. Zpět jsem se stavila ještě na pláži, udělala pár posledních fotek. Děti, vypadající jako naše Cigáňata se v moři koupali oblečení, hrály si tam a pořád mi mávali. Máváni a AHOH jsem jim oplácela. Hehe. Na 9 jsem se vrátila na pokoj a zbytek už pomalu a jistě vstával, protře bylo děsný vedro! Hlavně se chtěl Franta vrátit do Kuchingu dřív, abychom stihli ještě zařídit letenky do SABAHU (pro Míšu a Frantu). Po 10 jsme dorazili společně všichni tři na snídani, kde kantýně byl Fin a když nás viděl, tak se celý rozzářil a ptal se nás, kde jsme byli včera večer, že na nás čekali a my nikde. Vysvětlila jsem mu to, pokecali jsme a kupodivu byl pěkně výřečný a povídal a povídal.
Pak jsem se šli zapsat do návštěvní knihy, sehnali si loď, která nás odveze. Pak jsem si šla koupit do kantýny vzpomínkové tričko na NP BAKO (vepředu je nosatá opice a na zádech je obrázek všech tras NP BAKO – skoro všechny mám teď prošlé). V kantýně už byli oba dva kluci – Fin a Němec. Naposledy jsem s nimi prohodila pár posledních slov, popřáli si sobě šťastné cestování a rozloučili se – FOREVER!
Jedna loďka nás odvezla na pevninu – naúčtoval si trochu víc než, když jsme přijížděli. No, vlastně to bylo asi taky proto, že teď jsem byli jen 3 a předtím 6. Když jsme vylezli n pevninu, osadníci na nás volali a říkali, že je tam zrovna autobus, co jede do Kuchingu. Mávali na něj a autobusák počkal. Franta nejdřív nechtěl,a nakonec jsme jeli- Alespoň trochu místního dobrodružství s místní městkou dopravou. Platili jsme pouhých 6 RM za 3 osoby! Zcela zdarma. V buse seděli 2 známí kluci vypomáhající v kantýně – podle věku bych tipovala středoškoláci ne-li základní škola. Pořád se usmívali a dokonce si i v buse zapálili a nikomu to nevadilo. Jízda busem byla dost drncavá, ale super zážitek. Člověk, když chtěl vystoupit, musel zazvonit a pan řidič s ochotou zastavil. Mimochodem pan řidič celou cestu telefonoval => no probleme!
Do Kuchingu jsme přijeli ve 2 hodiny odpoledne a bus nás vysadil kousek od muzea. Do hotelu to už bylo kousíček, ale kvůli batohům jsme si vzali taxík. Ten kousek jízdy do hotelu byl dražší než cesta busem. Za taxík jsme zaplatili 7 RM – no, není to také moc, ale ve srovnání s délkou trasy busu ANO.
Šli jsme se optat, zda mají v hotelu Holliday Inn volný pokoj. Paní na recepci nám řekla, že bohužel jsou všechny obsazené, ale když počkáme hodinu, tak se jeden uvolní. Hoďku jsem samozřejmě počkali a tenhle pokoj byl mnohem víc luxusnější než pokoj předchozí. Po ubytování jsme zašli do Malajsia Travel a Frantovi s Míšou zařídili letenky a hotel v SABAHU (= druhá část Malajské části ostrova Bornea). Vše jsme zařídili a zašli si do internetové kavárny na internet a pak na super večeři do rybárny. Vybrala jsem si tam rybu, kterou mi pak udělali na grilu a k tomu jsem si objednala rýži se zeleninkou. Mňam to byla dobrota! Večer jsme strávili na hotelu a v noci jsem nemohla spát a jen se převalovala v posteli.
9. 6. Sobota
Cely den straveny v Kuchingu - nakupy, projizdka lodickou po rece
Dnešní ráno jsem se cítila pod psa – pěkně nevyspalá. On, když člověk nemůže zamhouřit v noci očka, tak je ráno, jak zmlácený pes, že? Na 8 jsem si zašla na super snídani do hotelu a pak až do 10 relaxovala, usínající na pokoji. Pak jsme šli všichni tři na poslední nákupy do obchůdků. Cestou jsme se rozdělili a já chodila sama. Koupila jsem rodince nějaká trička a pro kamarády blbůstky. Na 11 jsme se sešli před infocentrem a naplánovali, že se necháme svést převozní loďkou po řece SARAWAK. Pánovi převozníkovi jsme dali 50 RM – snažil se stále komunikovat anglicky, ale moc mu to nešlo. Hehe. Chtěli jsme se jet podívat po řece po proudu a on nás vzal protiproudu. I tak to bylo fajn. Po projížďce jsem odnesla dárečky na pokoj , vyzkoušela si velikosti triček a zjistila, že jsou všechny velká.Šla jsem je teda vyměnit – už to byla druhá výměna triček v tom samém krámě. Ale v pohodě mi to vzali – hehe. Po nákupech jsem se všichni sešli na hotelu a zašli do internetové kavárny. Měla jsem děsný hlad, tak jsme zašli naposledy do kuřecího bufetu, kde jsem se konečně nepřejedla a cítila se fajn.
Po večeři jsme si na pokoji v klidu povídali a dostali jsme chuť na čokoládu, tak nám ji taťula zašel skočit koupit. Konečně pořádná čokoládka. Na 9 jsme s taťulou sešli dolu do baru na francouzské červené víno (odrůda Merlot-Cabernet Savignon 2001) – přesně takové, jaké jsme si dali první večer v Kuchingu na tom samém místě. Skvěle jsme si popovídali o životě! Na pokoj jsme dorazili kolem půlnoci, dala si spršku a ulehla do pelíšku, kde konečně chrupala do samého rána.
10. 6. Neděle
Posledni vylet na Borneu - GUNUNG GADING a cesta letadlem z Kuchingu do Singaporu (zpozdeni 4 hodiny)
Na dnešní den jsem se pěkně vyspinkala. Probudila jsem se před 7, zabalila si věci a na 9 vyrazila na snídani do hotelu. Byla to mamka, jako vždycky – švédské stoly.
Po snídani jsme si dali batohy do úschovny a zašli si do cestovky v hotelu, kde si s paní domluvili poslední výlet. Chtěli jsme vědět více informací o velkých kytkách v GUNUNG GADING NP.Paní nám tam ochotně zavolala a zjistila, že teď je zrovna sezóna, kdy kytky nekvetou, takže nejsou nikde vidět. I přesto jsme se rozhodli, že by jsme tam rádi sjeli. Co taky celý den dělat, když nám to letělo až večer. Autobusy už byly fuč, tak nám paní nabídla sehnat jejího kamaráda taxikáře, že nás tam za 250RM tam a zpět hodí. A tu dobu, co se budeme procházet, že na nás bude čekat. Paní říkala, že nás za 10 minut vyzvedne a můžeme frčet. V cestovce jsem se podívala na obrázky a výlety, co nabízejí a zjistila jsem, že téměř vše jsme viděli, takže jsem byla spokojená.
Pan taxikář nás nabral v 10:10 – bylo mu 41 let, 3 děti a děsně upovídaný. Celou hodinu a půl jenom cestou tam jsem si povídali a řekl mi spoustu informací – od politiky po rodinný život. Je zajímavé povídat si s cizáky a zjišťovat informace o tím, jak žijí, co dělají, jaké mají zvyky, zájmy a tak. Chválil mojí angličtinu a řekl mi, že bych byla dobrá průvodkyně, protože mám prořízlou pusu (:o)
Na místo jsme přijeli v 11:40 a domluvili jsme se, že nás pan ve 2:30 pm. Vyzvedne u vstupu. Zaplatili jsme vstupný a šli se projít cestu přes 3 vodopády (trail = Waterfall No 1, 3, 7). Čas strávený na cestě měl být 1 hodinu, ale vzhledem k našemu vybavení se jednalo o mnohem delší dobu. Všichni tři jsme měli sandále a občas to bylo o drtičku. Svoje boty, v kterých jsem chodila byly stále mokrý a dost už starý, tak jsem je vyhodila. Poor (=chudinky) botky.
Celkem jsem viděli 3 vodopády a moc vody nebylo. U 2. vodopádu se taťula vykoupal a zaplaval si v pěkně ledové vodě. Cestou nás provázely zvláštní zvuky. Zvuk připomínající cirkulárku. Viděli jsme motýli, mravence, zvláštní plaz a hmyz a cesta vedla stále nahoru a nahoru a nahoru. Však jsme šli na vodopády, že?
K taxíku jsme dorazili akorát načas a ještě předtím jsme se zastavili v informačním centru, kde jsme se mohli podívat aspoň na obrázku, na fotkách a v plastické podobě na obrovské kytky, které jsme neviděli, protože v tomto období nekvetou. Zavřeného květu by jsme si asi nevšimli – je to taková malá koule splývající s okolím.
Na zpáteční cestě taxíkem mi moc do povídání nebylo, protože jsem byla děsně hladová a unavená. Za to pánovi to pořád mluvilo. Chtěl si povídat a zjišťovat informace.
Na 4 pm jsme dorazili k hotelu a hned si došli na jídlo. Byli jsme dost vyhládlí. Po jídle jsme zašli do hotelu na bazén a až do 7 relaxovali na lehátku a vychutnávali si posledních pár hodin V Sarawaku, Na 7 byl připravený u hotelu taxikář, s kterým jsme strávili celé odpoledne. Při loučení na letišti mi dal do ruky pytlíček s něčím. Netušila jsem, co je uvnitř. Hned jsem to rozbalila a byl to takový korálkový náramek kolem krku – dala jsem si ho na ruku jako památku.
Na letišti jsme zjistila, že můj let má několikahodinové zpoždění a tím pádem nepoletím ve stejný čas jako Míša s Frantou na 9 pm, ale až v 00:23. Naštěstí jsem měla dost hodin časovou rezervu mezi letem ze Singapuru do Japonska. Ze Singapuru mi to letělo až v 7 am. Sedla jsem si na masážní křesle, které občas začalo zadarmo masírovat. Lebedila jsem si tam až do té doby než mi to letělo. Nakonec letadlo vzlétlo až v 1:30am ráno místo 21:00.
JAPONSKO
Cesta ze Singaporu do Japonska - ubytovvani v hostelu OAK - relax
V letadle jsem strávila jenom hodinu a byla tam děsná zima. Letušky v zeleném mi ani nedali deku, protože jim došla. Gert. Tuhle leteckou společnost jsem si dost neoblíbila, protože byli nesympatické!
Do Singapuru jsme doletěli ve 3 ráno a do UNITED mě pustili až ve 4:30 ráno. Vlastně zas až tak moc nevadilo, že let měl tolik hodin zpoždění. Bylo mi jedno, kde strávím čas – jestli na letišti v Kuchingu nebo v Singapuru. Než mě pustili dovnitř do areálu, tak jsem seděla na lavičce a po odbavení věcí jsem nakupovala jako divá (parfém, triko, čokolády pro děti). Nakupovala bych delší dobu, ale už jsem musela jít. Let do Japonska byl v 7:15am.
V letadle jsem obsadila sedačku 36C a vedle mě seděla americká fajn rodina s 2 dětmi z Washingtoonu. Já stejně celou cestu prospala, takže mi bylo nakonec jedno, kdo vedle mě sedí.
Do Japonska jsme přiletěli ve 14:30 místního času. Na letišti jsem si vybalila a přebalila věci a celý velký batoh si nechala až do čtvrtka v úschovně. S sebou jsem si vzala jen nejpotřebnější věci a vše dala do malého batůžku a ještě jsem si vzala camelback (malý batůžek na vodu, ale vejde se do něj i pár jinačích věcí).
S 2 malýma batůžkama jsem se zeptala na cestu, jak se dostanu na KEISO SKY-LINE. Měla jsem z hostelu, kam jsem směřévala, vytisknutou trasu jak a čím se tam dostanu. Ono letiště NARITA je na kraji Tokya a do centra to je hodinu rychlovlakem bez zastávek. Zeptala jsem se teda na cestu a šla si koupit jízdenku přes 2 000 jenů (=docela drahota) a šla na terminál číslo 2. Vláček jsem našla lehce – dokonce i mé rezervované místo. Na UENO STATION jsem jela přes hodinu a pak asi 20 minut šla pěšky k hotelu OAK. Cestou jsem ani nebloudila – měla jsem dobré direkce.
V hotelu jsem zaplatila 45 dolarů na 3 noci a 1000 jenů zálohu na kartičku od pokoje. Ani jsem nezašla do pokoje a hned se stavila na netu – byla zdarma. Na chodbě byli 3 kompíky s připojením na net s fajn sedačkami. Večer jsem se šla projít po ulici, abych omrkla jídlo a našla super obchod, kde měli úplně všechno za 99 jenů (dost levné). Po večerní procházce jsem se opět zastavila na netu a večer si povídala se spolubydlícími. Jedna byla ze Švédska a další dvě z Taiwanu. Před půlnocí jsem ulehla do pelíšku, protože jsem po celodenním a večerním cestování byla K.O. Spala jsem na palandě nahoře a spalo se mi nádherně.
12.6. úterý
Prohlidka TOKYA (Tokyo Tower, schuzka s Askou, Ueno park)
V noci se mi spalo nádherně. Ani jednou jsem se neprobudila a spánek si náramně užila. Z pelechu jsem se vykopala až po 8am. Dala jsem si snídani – jogurtík ještě z hotelu z Holliday Inn z Kuchingu s cereáliemi. Hned po snídani jsem razila do ulic. Ale ještě před odchodem jsem si zkontrolovala e-mail, jestli náhodou nepsala ASKA (holčina, kterou jsem znala jen prře e-maily. Seznámil mě s ní Chris. Chris je Martinův spolupracovník a oni občas jezdí do Japonska, takže tu mají nějaké známé. Ascce je 20 let a navštěvuje v Tokyu univerzitu a 15 let žila v Kalifornii, takže mluví perfektně anglicky a japonsky taktéž.). Aska psala, že si nedáme sraz na Ueno stanici, ale že mě vyzvedne v hotelu ve 2pm. Stále jsem měla dost času na vlastní prozkoumání Tokya.
Ráno po snídani jsem razila směr TOKYO TOWER (Tokyjská věž). Musela jsem se tam dostat metrem. Koupila jsem si jízdenku za 315 jenů do Hamatsucho a zpět- K Tokyo Toner to bylo od stanice pouhých 900metrů, ale už od nádraží byla snadná cesta. Věž se tyčila k výšinám a skrz ulice byla nádherně rozpoznatelná. Šla jsem jen jednou ulicí a byla jsem udivena, jak Japonci vypadají všichni stejně. Všichni měli stejné oblečení – černé kalhoty, bílou košili a sako. Dost lidi jezdí v obleku po chodnících na kole. Musíte být jako chodci opatrní.
Než jsem došla k Tokyo Toner, tak jsem se zastavila v ZOJOJI TEMPLE. Byl to celý komplex chrámů, soch, hřbitova. Dva chrámy jsem navštívila i uvnitř a aspoň se podívala, jak to tam vypadá a jak to tam chodí.
U TOKYO TOWER jsem byla na 10am. Rozhodla jsem se, že si koupím vstupenku do 150m a 250m za 1 450 jenů. Výš už to ani nešlo. Počasí bylo sice slunečné, ale nad městem se držel slunečný opar, takže viditelnost nebyla zcela jasná,čistá a ostrá. Ale i tak to stálo za to – mohlo být hůř. Výhled byl přes čistá okna na všech světových stranách (sever, jih, západ, východ). Všude byly velké cedule s vyfoceným (denním i nočním) pohledem na město a nejvyšší budovy a nejznámější památky popsané a dokonce i s vysvětlením. Viděla jsme i Rainbow Bridge (V překladu duhový most) a vše mi přišlo kousek. Tento výhled na celé Tokyo mi stačil a už jsem nepotřebovala další celodenní prohlídku města, jak jsem si plánovala a dokonce přeobjednala. Naštěstí jsme za rezervaci nic neplatila, takže mi to žíly netrhalo. Ze 150m vyhlídky jsem výtahem vyjela o 100 metrů výše do 250m. 2 chlápci venku umývali okna, abychom měli pěkný neupatlaný výhled. Prostě Japonci – vše musí být důkladné a pořádně provedené. Šéfik jim pěkně dával do kožichu a peskoval. Pod takovým člověkem bych nechtěla nikdy pracovat!
Výhled z vyššího poschodí byl zase o něco jiný a možná i lepší. Na věži jsem strávila necelé 2 hodiny. Z věže jsem si naplánovala, co vše bych chtěla vidět a měla hlavně představu, kde se vše nachází. Jenže jsem tam strávila víc času než jsem myslela, takže mi na další courání už nezbyl čas a musela jsem frčet do hotelu.
Z věže jsem sešla červené schody lemující vnitřek věže. Určitě pochopíte, co tím autor myslel, že? Hehe. To vyjadřování občas dost pokulhává – já vím. Po schodech jsem šla proto, protože se mi nechtělo jet výtahem zase dolu jak to dělal každý. Cestou jsem si pochutnávala na své připravené svačince. Ono jíst takový chlebík přímo na schodech Tokyjské věže, je také super zážitek.
Na hotel jsem dorazila na 13:15, dala si velkou bílou ředkvičku a už tam byla Aska. Měla přijít až ve 13:30, ale jak to bývá u Japonců zvykem, chodí vždy na čas ne-li s předstihem.
Pozdravily jsme se, seznámily se a razily na metro Tokyo line – kousek od mého hotelu a jeli jsme na nejznámější ulici v Tokyu. Bohužel si teď nemůžu vzpomenout její název, ale je to ta nejznámější s přechody a všude plno mladých lidí. Když jsem chodila sama, tak jsem viděla jen samé starouše, ale tady to bylo jiný.
Japonci nemají žádný vytříbený styl – prostě nosí, co jim frnkne do nosu, v čem se cítí pohodlně nebo vypadá, podle nich, dobře.
S Askou jsme jako první zašli do Karaoke studia, kde jsme dostali 2 mikrofony, koupily si ledový čaj, obdržely místnost 21 a zpívejte. Já a zpěv? Haha – komedie hadr! Myslím, že si to každý z Vás umí představit, jak jsem se asi cítila. Katastrofa!
Po karaoke baru jsme zašly do Asky nejoblíbenějšího obchoďáku, kde si Aska potřebovala koupit novou podprdu. Mají nádherný výběr. Takové pěkné a zajímavé jsem ještě nikde neviděla. Jen měly jeden problém a to takový, že každá podprsenka byla vycpaná něčím gelovým a nešlo to sundat. Prostě holky s většími prsy v Japonsku asi nekoupí podprsenku nebo musí zajít do specializovaného obchodu XXL a to u nás by byla velikost 75B. Holky jsou hubené a bez poprsí, tak si to vynahrazují super podprsenkami.
Po nákupu jsme šly do další metro stanice za 190 jenů a jely do ulic, kde prodávali japonskou specialitu CRABS. Byla to hubeňoučká palačinka s náplní podle výběru a zamotaná do ruličky, aby se dobře a pohodlně jedla. Objednala jsem si s takovým krémovým těstíčkem, jahodami, zmrzlinou, šlehačkou a oříšky.Jejda to Vám byla dobrota – nikdy jsem to nejedla a můžu jedině doporučit. Ještě teď se mi sbíhají sliny, když si na crebs vzpomenu. Myslím, že je to dost populární, protože tam byla fronta.
Další plán byl zajít do takového „klubu“, kde byly jen automaty na focení. Zajdete dovnitř kadibudky, uděláte si několik fotek, pak si je popisujete, máte různá pozadí, můžete si je přikreslit a dělat s tím prostě různé machrovinky. Něco podobného jsem si nechala udělat na Tokyo Toner, jenže jsme nerozuměla japonsky, takže mi z toho vyšlo několik stejných fotek – hehe. To mám pro příště. Ale byla to zábava.
Na šestou jsme se s Askou rozloučily. Jela jsem ještě do UENO stanice, kde jsem podle mapy zjistila, že tam je nějaký velký park. Chtěla jsem ho vidět. Ale ještě přímo na Ueno station jsem si zařídila jízdenku na další den šinkanzenem do KYOTA. Rozhodla jsem se dneska, že tam zítra sjedu a oželím celodenní výlet po Tokyu. Stejně už mám po dnešku docela představu, jak vypadá a kde se co nachází – teda jen tak zběžně, ale pro mé potřeby to maximálně stačilo. Když už jsem v Japonsku, tak toho navštívit, co nejvíc, že? Při nákupu jízdenky, jsem si připadala jak když jednám s tatarem. Slečna neuměla moc anglicky a já byla oproti ní super expert. Hehe. Používaly jsme ruce, nohy a nakonec vše domluvily. Heureka.
Z Ueno stanice jsem šla na obchůzku Ueno parku – viděla jsem z venku muzeum, ZOO, ale vše už bylo pozavírané. Bylo totiž už dost hodin. Pomalu se začínalo zešerovat, zapadalo Sluníčko a na lavičkách se začínali schylovat samí žebráci a bezdomovci. Tohle je to nejbezpečnější město, co mi tolik lidí říkalo? No, nevím nevím. Nemyslím si. Došla jsem k takovému pěknému jezírku a počkala si na úplný Západ Slunce a pak razila směr hotel. Cestou jsem ještě nakoupila v mém oblíbeném obchodě 99 potřebný věci na další pestrý den.
Večer jsem ještě zašla na kompík s netem. Měla jsem děsnou chuť někomu zavolat a pokecat si, ale nikdo známý na skypu nebyl. Když už jsem někomu zavolala na pevnou, tak mi to nebral. Nakonec jsem se dovolala Docentu Bláhovi a ten měl dokonce i na mě čas, tak jsem kecalu 45 minut. Pohodička. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací.
Na pokoji jsem pak pokecala ještě se spolubydlícími holkami. Obě jsem už znala z předchozího dne. Večer mě pěkně bolely nohy z celodenního ťapkání a hlavně ty ukrutné boty. Chtěla jsem odchodit celé Japonsko v pantoflích, ale zapomněla jsem si je v krosně na nádraží a na noze mi zbyli jen děsné placky. Au au.
Na 11 pm jsem ulehla ke spánku, ale v noci jsem nemohla tak bezproblémově spát jako noc předtím. To bylo tou nejistotou, která mě čekala další den v Kjótu. Však jsem neměla nic naplánováno, co chvi vidět. Věděla jsem jen v kolik mi jede šinkanzen. Hehe. Ráno jsme musela vstát před pátou ranní, abych vše v klidu a bez spěchu stihla.
13. 6. Středa
Sinkansenem z Tokya do KJOTA - cely den straveny v KYOTU a zpet do Tokya
Probudila jsem se po 4 hodině a ve 4:30 vstala z postele, abych na vše měla dostatek času. Můj vnitřní budík nezaspal. Došla jsem si dokonce dolu do kuchyně na snídani. Dala jsem si pro změnu vločky s mlékem a na 5 ranní vyrazila z hotelu. Cesta šla jako po másle a v 5:20 jsem už čekala na Tokyo Station až otevřou vstup do šinkansenu. Otevírali přesně v 5:30. Jela jsem úplně prvním šinkansenem, který ten den jel do Kjóta, takže byl už připravený ve stanici. Pro nerezervovaná místa (můj případ) byly vahrazené první tři vagóny.
Cestou šinkansenem jsem celou dobu koukala z okna a pozorovala krajinu kolem. Úžasný výhled byl na sopku FUJI. Super duper! Taky se mi líbilo pozorovat samá rýžová políčka – rýže rostla ve vodě.
Šinkansenem jsem vyjela v 6:00 a do Kjóta dorazila v 8:20. V Kjótu jsem byla děsně zmatená! Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Nejdřív jsem nevěděla jaký exit vzít, abych se dostala někam do centra. Netušila jsem ani kam to přijíždí a co je kolem. Jenom jsem se rychle ráno při snídani podívala do průvodce Kjóta, ale nic si pořádně nezapamatovala a na papírek si napsala pár informací. Jenže na papíru jsem měla úplně jiné informace než ve skutečnosti byli – asi špatný průvodce. Jak jsem se časem dozvěděla, tak informace na papírku byly pravdivé – hehe. Jak jsem tak bloudila, tak jsem vylezla úplně špatným východem a celé Kjótské nádraží obešla. V dáli jsem si všimla vysoké Kjótské věže (KYOTO TOWER) a šla jsem směrem k ní.Chtěla jsem ji navštívit, abych udělala to samé co v Tokyo => podívat se zdálky na město a naplánovat si, co chci všechno vidět a navštívit. Když jsem k ní úspěšně došla, byla ještě zavřená.
Šla jsem tedy zkusit najít infocentrum. Napsala jsem si 2 infocentra poblíž Kjótského nádraží, tak se podle papírku vydala na obchůzku. Byla jsem teď pozornější a hned si všimla cedule, že infocentrum je ve 2. patře. Zašla jsem tam, dostala 2 mapy a za 500 jenů si koupila celodenní jízdenku na bus po městě. S mapou jsem už na tom byla mnohem líp a mohla se lepšejc orientovat. Jen je blbý, když člověk nemá ponětí, co vše chce vidět a nemá naplánovanou žádnou trasu, tak to jde blbě i s mapou.
Na 9 hodinu otevíraly věž, tak jsem zaplatila vstupné a nechala se výtahem vyvést až na samý vršek věže.Pohled byl hodně podobný jako z Tokya. Jen tady bylo více zeleně a z vršků se tyčily obrovské sochy, které byly na tu dálku, vidět i pouhým okem. V každém okně měli dalekohled zdarma, tak jsem si to všechno prohlídla a naplánovala, co bych chtěla vidět.
Na mapě jsme si vybrala 1 obrázek chrámu na SZ a zeptala se pána policajta, jak se tam dostanu. Řekl mi číslo busu a naštěstí mi hned jel. Sice na mapě byli nakresleny nějaká čísla autobusů, ale jak jsem měla vědět odkud přesně jezdí, když vše kolem bylo v japonštině. Hehe. Cesta busem – městskou hromadnou dopravou trvala hodinu. V Kjótu to v MHD chodí tak, že všichni cestující musí nastoupit prostředníma dveřmi. Když vstupují, musí jít kolem řidiče a buď zaplatí kešem do takového přístroje nebo tam strčí kartu, která vyjede nazpět.
Jako první vytyčený cíl byl ZLATÝ PALÁC, kde jsem musela zaplatit vstupné 400 jenů. Uvnitř bylo lidí jako máku. Všude studenti ve stejných školních uniformách. Tolik najednou jsem ještě neviděla. Uvnitř areálu by rybník a uprostřed rybníka zlatý chrám s kohoutem (slepice) na střeše. Prošla jsem kolem rybníku a pokračovala kolem stromové aleje a zahrad dál. Ale těch lidí! Vypadalo to tam, když tam dávají něco zadarmo a šlo se krokem. Pak jsem se nějak ocitla venku na parkovišti.
Podívala jsem se do mapy a vytyčila si další bod, který bych mohla navštívit. Nevěděla jsem, jak se k němu dostat, tak jsem se optala. Kolem procházela paní => zeptala jsem se jí. Jenže ta nerozuměla ani slovo anglicky. V ruce jsem držela mapu a prstem ukázala, kam potřebuji jít. Ukázala mi směr kudy jít, tak jsem jí poslechla a šla tím směrem. Došla jsem někam na autobusovou zastávku, zeptala se holek studentek, jakým busem jet. Nebyly si moc jisté, ale poradily bus č. 59. Všiml si mě nějaký kluk, tak mi poradil a ochotně jel se mnou a dokonce vystoupil na té samé stanici jako já, ale dál se mnou naštěstí nešel. V buse mi ještě ukázal podle prospektů obrázek toho, kam jsem směřovala. Byla to přírodní zahrada. Došla jsem ke vstupu a chtěli dalších 500 jenů. Na vstupy jsem se jim mohla vyprdnout a dovnitř tedy nešla. Přeci nebudu za každou památku platit. Hehe.
Dál mě napadlo navštívit chrám poblíž Na mapě byl zakreslený hned vedle). Cestou jsem se podívala na jednu pouliční ceduli s mapou a u ní stáli 2 lidi, co plánovali navštívit to samé co já. Vydali se pěšky, tak jsem je nenápadně následovala. Jenže pak se dostali do úzkých, když nevěděli kudy vede cesta – no a já samozřejmě s nimi. Zeptala jsem se na cestu kolemjdoucí holčiny, která sice poradila, ale úplně blbě. Museli jsme celý areál obejít a ty dva lidi se nakonec odpojili i ode mě a mysleli si, že najdou správný vstup.Vešla jsem nějakou bránou do areálu a později jsem zjistila, že je to ten areál, co jsem hledala. Vešla jsem zadním vstupem a ten byl bez placení. Jak jsme později zjistila, tak se platí jen u hlavního vchodu a tady vybírali taky 500 jenů. Takže jsem ušetřila. Uvnitř byla pagoda, chrámy, japonská zahrada a sošky => docela rozlehlý areál.
Dál jsem se vezla busem směrem někam na východ, kde si to prošla křížem krážem a dost prošmejdila. Takových chrámů, pagod, sošek a všech věcí kolem, že se mi z toho začala motat hlava. Všechno mi to přišlo buď hodně podobný a ke konci už i stejný. Vše jsem fotila, jako správný praštěný Japonec, tak si snad pak vzpomenu, co vše jsem to viděla a prošla.
Nakonec jsem sedla do busu, kterým jsem se oklikou dostala k jednomu parku a jeho součástí byl IMPERIAL HOUSE. Do něj se dalo jít jen na objednání. Předem jste se museli objednat, nechat na sebe údaje, aby o Vás věděli. Park jsem si z části prošla. Byl rozlehlý a mě už bolely nohy. Cestou jsem stále ujídala svačinku. Připravila jsem si 2 bagety se šunkou a sýrem, horalku, malé čokoládičky a hlavně 3 litry vody. Voda se na zádech pronesla.
Po návštěvě parku jsem nasedla opět na bus a jela navštívit ještě jednu pagodu poblíž Kjótského nádraží (na JZ). Zase chtěli vstup, ale přišlo mi to zbytečný, když jsem byla téměř u ní a viděla to samé, co za vstup. Mrkla jsem se na ní, vyfotila jí a mastila na bus. Busem jsem se nechala odvést na nádraží.
Na nádraží jsem koupila ještě nějaká trička, pohledy a došla si na horkou čokoládu do Starbucksu. Na šinkansem jsem šla radši dřív – nevěděla jsem, jak to chodí. Když jsem si kupovala jízdenku, tak mi paní napsala, že mi to pojede v 18:49, ale když už jsem byla na nádraží, tak jsem zjistila, že to jezdí každých 7 minut.
Jela jsem šinkansenem vyjíždějící z Kjóta v 18:00. Vagón 1, 2 a 3 byl vyhrazený pro nerezervovaná místa, tak jsem si sedla do vagónu číslo 2. Bylo těžký najít nějaké volné místo. Naštěstí jsem jedno zahlédla. Na jedné sedačce byli věci, ale nikdo tam nebyl a zbylé 2 sedačky byly volné, tak jsem si tam sedla. Po chvilce přišel nějaký pán a začal mi říkat, že tam sedí ON. Řekla jsem mu, že vím, ale že na zbylých dvou přeci můžu sedět. Stejně mi odpověděl, že tam sedí on. Zeptala jsem se ho teda, jestli tam můžu sedět. Nakonec řekl, že jo. I kdyby řekl, že ne, tak by měl prostě smůlu a zůstala bych tam sedět.
Cestou jsem si poslouchala musiku a pán si od pani, co nabízela jídlo a pití, si koupil vínko a oříšky se sýrem. Po chvilce mi nabídnul oříšky a já si s radostí vzala. Začali jsme si povídat. Vyptával se odkud jsem, co dělám a tak. Pak mi objednal taky vínko a koupil nějaké preclíky. Byl překvapený, že za 8 měsíců mluvím anglicky, tak jak mluvím. Nechtěl tomu moc věřit. Pak mi dal svoji vizitku a řekl mi, že když budu mít jakýkoliv problém, ať zavolám a když se rozhodnu přijet znova do Japonska, ať mu dám vědět. Jo a vylezlo z něho, že miluje golf. Nejdřív tam četl nějaký časopis a zkoušel si na nečisto údery. Vypadal přitom legračně. Zval mě dokonce i na večeři na nějaké speciálni japonské kuřecí maso. Děkuji, ale takové pozvání od cizích lidí neberu! Jednak jsem nechtěla z morálních hodnot a za druhé jsem byla tak uavená, že jsem se těšila do pelíšku. Rozloučila jsem se s ním na zastávce Tokyo a vyrazila do stanice UENO a odtud pěšky na hotel.
Na hotel jsem dorazila v 9 večer a asi do 10:30 byla na netu. Na pokoj nám daly strašně divnou holku, která za celý večer neřekla ani slovo, při mém příchodu mě ani nepozdravila a čučela jako kdyby jí ulítli včely. Vyspršila jsme se, začala psát poznámky z dneška, ale při psaní jsem usnula, jak jsem byla unavená.
14. 6. Čtvrtek
Prochazka kolem reky s "exkurzi" nekolika druhu mostu pres reku a cesta zpet do CALIFORNIE
Poslední den prázdnin a hlavně poslední den v Japonsku. Na to, že když jsem jela do Japonska, tak mi každý tvrdil, jak jsem si vybrala to nejblbější roční období za celý rok na návštěvu Japonska, protože denně prší. No, ale nebyl to můj případ. Přijela jsem a bylo denně sluníčko. Až když jsem zasedla do letadla, tak začalo pršet, ale to mi bylo už úplně jedno. Hehe.
Švédce zvonil budík už v 5:30am, tak mě tak trošku vzbudila. A nemohla jsem už usnout. Sbalila jsem si všechny své saky paky do dvou batůžků. Myslela jsem si, že je někde odložím v úschovně, ale neměla jsem žádný plán, tak jsem nemohla tušit, kde je mám odložit a nakonec je celý den nosila s sebou. Jeden batůžek na zádech a druhý na prsou. Neměla jsem plán a tak plánovala cestou.
Mé první kroky směřovaly směr městečko ASAKUSA. Holky z pokoje mi říkaly, že to stojí za to! Od hotelu to bylo chůzí pár minut. Cestou jsem se stavila na jeden z posledních nákupů, koupit nějaké sladkosti (čokoládky, bonbóny) – samozřejmě vše za 99. Pak jsem došla do Asakusy a holky měly pravdu. Stojí to za to a je to moc pěkné místo. Prošla jsem se po obchodním molu, kde bývají obchůdky, ale byla jsem tam moc brzo a byly ještě zavřeny. Jen asi tři byly otevřené. Pak jsem si prohlídla chrám, mrkla se na pagodu, vyfotila se se soškami a na 8 am pokračovala navštívit jiné místo.
Chtěla jsem dojít k RAINBOW BRIDGE. Pamatujete si, jak jsem ho viděla z Tokyo Tower? Tak přesně tam chtěly směřovat moje krůčky. A dále jsem ještě chtěla navštívit SHINJUKU a do TOKYA station pro nějaké informační materiály.
Šla jsem pěšky a když jsem došla k řece a viděla kolik různých druhů mostů a barev mostu se přes řeku nachází, tak mě napadlo, udělat si mini procházku podél řeky a okukovat mosty. Cesta vedla buď jako pěší stezka podél řeky a nebo se někdy vzdalovala obklikou skrz město. Podél řeky na pěší cestičce bylo tolik bezdomovců, kteří tam měli svá hnízdečka postavená z papírových krabic. Vypadalo to čistě, žádný nepořádek kolem ,ale stejně se mi svíralo srdce, když jsem procházela kolem. Měla jsem u sebe vše důležité – pas, vízum, peníze, kreditky. Občas jsem se dost bála, tak jsem to vzala hodně kolem – skrz městečko.
Cestou jsem zašla na poštu a poslala pohled docentovi Bursovi na geografii a Žakysovi na tělocvik. Známky stály jen 70 jenů => levnější jak v US.
V 10am mi málem upadly nohy. Už jsme je měla dost uchozené. Auau. Hlavně se začala kabonět a zatahovat obloha a vypadalo, že bude brzo pršet. Prošla jsem už velký kus cesty! Když jsem se rozhodla, že bych se nechala svést metrem, tak bylo vzdálené dalších 750metrů od řeky někde v centru. Lol. Vydala jsem se tím směrem a naštěstí ho našla. Vše bylo v japonštině, takže jsem byla tak trošku namydlená. Ale uměla jsem si poradit – prostě jsme se zeptala pána nádražáka a on mi věnoval anglickou mapu s názvy stanic.
Koupila jsem si jízdenku o stanice Shinjuku. Pamatovala jsem si, že to bylo něčím významné a hlavně holky z pokoje mi řekly, že se tam nachází budova vlády, kam zajdete a z posledního patra je výhled na celé Tokyo ZDARMA. Něco podobného jako z Tokyo Tower, ale z jiného místa. Shinjuku je obchodní městečko a nádraží je TÁÁÁÁÁK obrovské!! Vzala jsem nějaký exit (východ) a když venku viděla obrovskou budovu s nápisem: „TOWER“, myslela jsem si, že je to ono. Vešla jsem dovnitř a uvnitř byli všichni v pracovním a jen já vypadala jako kašpárek obklopený 2 batohy – hehe. Zeptala jsem se slečen na informačním pultu, kde je observatoř governmentu a ony mi sdělily, že je to jinde. Daly mi mapu a vysvětlily cestu. Venku jsem se stejně radši ještě jednoho pracujícího pána zeptala na směr a podle jeho rad pokračovala. Za nedlouho jsem si všimla cedulí: „Government office“, tak jsem vešla dovnitř. Zavedlo mě to kamsi do podzemí a abych nemusela chodit po ulicích na hoře, vše jsem prošla v podzemí. Byla to dálka a nožky bolely a bolely. Auau. Šla jsem něco kolem kilometru, míjela samé obchodníky v kvádrech, držící u ucha mobil. Budova nalezena! Nejdříve jsem byla v budově číslo jedna, kde observatoř nebyla, ale hnedle přes ulici jsem našla budovu číslo 2, kde už observatoř byla. Výhled byl rozdělen na dvě křídla – severní a jižní pohled. Než jste šli nahoru, udělali Vám prohlídku věcí jako je tomu v letadle. Jen trochu míň podrobnou. Výhled byl z 42, patra a konečně jsem viděl, kde je umístěná FUJI. Z Tokyo Tower jsem si nevšimla, kde se nachází. Samotné Tokyo je děsně obrovské.
V 1. patře jsem si nabrala veškeré informační materiály, letáčky, mapky a nakoupila poslední pohledy. Škoda, že jsem tolik informací a mapek neměla dřív. Ale myslím, že jsem zvládla i bez nich. Asi bych byla stejně líná cokoliv číst. Nejlepší je plánovat RIGHT NOW (právě teď) a myslím, že jsem v Japonsku měla dobře využitý čas.
Podívala jsem se na hodinky a už musela frčet, abych vůbec stihla letadlo. Měla jsem to naplánovaný jen tak tak. Zašla jsem do stanice Tokyo station, kde si vyčkala frontu a kooupila si jízdenku na letiště NARITA. Myslela jsem, že to bude mnohem levnější. Koupila jsem si lístek do rychlíku, který byl na letišti za hodinu čisté jízdy a nikde nestavil. Chtěla jsem jet nejdřív courákem, ale neměla jsem tolik šeku, tak jsem musela zajít na přepážku a koupit si lístek tam. Měli pár posledních volných míst a hlavně mi to jelo za 15 minut ve 13:00. Na letišti jsem si vyzvedla krosnu, přendala věci a šla se nechat odbavit. Měla jsem to přesně vypočítané a neměla ani pár minut navíc.
Bylo zajímavé, že jsem vylétala odpoledne a do Kalifornie jsem se dostala před polednem. Let trval 7 hodin a seděla jsem vedle zvláštního Asiata (Japonec?), co za celou cestu nepromluvil ani slovo a ani se na mě nepodíval. Alespoň jsem nemusela komunikovat, když jsem byla tak unavená.
Na letišti v San Franciscu mě už čekal Dáda. Byla jsem s ním předem domluvená a ani na něho nemusela čekat, protože tam byl ještě dřív než já. Dáda mě vzal na oběd v Cupertinu, ale ani jsem neměla moc velký hlad, tak jsem si to vzala s sebou do krabičky. Pak mě odvezl domu, kde na mě čekala Oma s dětma. Dětem jsem rozdala dárečky (trička a kinder čokolády) a ulehla k tvrdému spánku. Byla jsem děsně unavená a hlavně prožila 2x tak dlouhý den. Večer se za mnou zastavil bráškus – jeee, bylo fajn ho po necelých třech týdnech zase vidět. Zašli jsme na horkou čokoládu do Cupertina café baru a povídala jsem a povídala. Proste pohodička.
THE END...